2.2  Podjatost

Samosprávné celky (obce a kraje) mají v rámci své samosprávné působnosti různé úkoly, starají se o majetek obce/kraje, zajišťují rozvoj území, sběr odpadů, apod. Zároveň v důsledku reformy veřejné správy (přenesení výkonu státní správy na úřady a orgány samosprávných celků) orgány obce rozhodují z vrchnostenské pozice o těchto svých záměrech a také záměrech jiných subjektů, které však mohou být v konkurenci k záměrům obce/kraje. V takovém případě se orgány obce dostávají do situace, kdy na jedné straně mají za úkol prosazovat určité (pro obec výhodné) řešení a zároveň mají rozhodovat nestranně a spravedlivě (a tedy případně vybrat řešení pro obec nevýhodné). Orgány obce se tak dostávají do schizofrenní pozice. Například obec na základě rozhodnutí zastupitelstva, tedy v rámci samostatné působnosti, naplánuje ve svém území průmyslovou zónu a chce ji začít stavět. To se nelíbí lidem, kteří žijí v sousedství této plánované průmyslové zóny. Obec musí o povolení požádat (krom jiných úřadů) stavební úřad. A ten je často součástí obecního úřadu této obce. Jak budou rozhodovat úředníci? Tak, jak si přeje zastupitelstvo, a tedy proti lidem v okolí plánované zóny, anebo nestranně posoudí klady a zápory a v závěru třeba návrh obce zamítnou, neboť by nepřiměřeně zasáhl do práv sousedících obyvatel?

Tvrzení, že v rámci samostatné působnosti vytváří vůli jiný orgán (zastupitelstvo, rada či starosta) než při výkonu přenesené působnosti (obecní úřad), krom toho, že není zcela pravdivý, neobstojí, neboť úředníci obecního úřadu jsou systémově závislí na “samosprávných” orgánech.

Zákon o obcích vytváří silnou funkční a institucionální vazbu mezi obcí a obecním úřadem jako jedním z jejích orgánů. Úředník obecního úřadu je přitom podřízeným svého zaměstnavatele a je povinen plnit pokyny zaměstnavatele či nadřízeného (viz § 27 odst. 1, § 35 odst. 1 písm. b), § 73 odst. 1 písm. a) zákoníku práce; § 16 odst. 1 písm. d) zákona. č. 312/2002 Sb.). Takovýto přímý poměr úředníka k obci, která je např. žadatelem o stavební povolení, a jeho ekonomická závislost na zaměstnavateli, může sama o sobě založit odůvodněnou pochybnost o nepodjatosti úředníků ve smyslu § 14 správního řádu.

Tato pozice podřízenosti a závislosti umožňuje i další problematické situace, a to že nadřízený úředníka, který má rozhodovat, nebo radní či zastupitel bude ze svého soukromého zájmu vyžadovat rozhodnutí ve svůj prospěch.

Kdyby se navíc jednalo o větší investici do „rozvoje obce“ (ať už je tím míněna technická infrastruktura, komerční zóna atd.), existoval by zde jiný zájem (například snaha starosty splnit nějaký předvolební slib) nebo by obec uzavřela smlouvu „o spolupráci“, kterou by se zavázala k přípravě území pro nějakého investora, nelze již nepochybovat o tom, že by úředníci o žádosti svého zaměstnavatele mohli vůbec rozhodovat objektivně a nestranně.

Tedy, má-li úředník rozhodovat o záměru obce či o jiném záměru, který je ale v rozporu (v konkurenci) se záměrem obce, nebo naléhá-li či dokonce nařizuje nadřízený či některý z jiných představitelů obce (radní, zastupitel) na úředníka, aby rozhodl určitým způsobem, měl by takový úředník

  • uvědomit svého představeného (viz vzory v příloze 1 a příloze 2) a dále provádět jen takové úkony, které nesnesou odkladu, a mezi nimi
  • oznámit i účastníkům řízení, že nastala tato situace (viz vzory v příloze 1 a příloze 2) -tlak nadřízeného, -zájem obce> (což je i ochrana před tlakem nadřízeného).

Povinnost uvědomit účastníky o tom, že úředník uvědomil představeného o okolnostech nasvědčujících vyloučení z rozhodování vyplývá

  • ze zásady součinnosti (§ 4 odst. 3 a 4), z povinnosti správního úřadu informovat o skutečnostech podstatných pro vedení řízení (zde například omezení možných úkonů, které může úředník učinit a z toho vyplývající postup v řízení);
  • z práva účastníků se vyjádřit (§ 4 odst. 3 a 4 a § 36 odst. 2); právo účastníka vyjádřit stanovisko v řízení se váže na všechny skutečnosti, které se v řízení vyskytují, tedy jak na samotnou věc, o které se rozhoduje, tak i na způsob vedení řízení; a dále jestliže má účastník právo se vyjádřit „předem k úkonům“, nelze mu upřít právo vyjádřit se ke skutečnostem, které se v rámci řízení již staly;
  • také (a contrario) z toho, že “uvědomění o skutečnostech” není uvedeno mezi úkony, které se jen “poznamenají do spisu” (jako je například zaznamenání, kdo je oprávněnou úřední osobou podle § 14 odst. 4, rozhodnutí o veřejnosti ústního jednání podle § 49 odst. 4, usnesení o zastavení řízení podle § 66 odst. 2 atd.), tedy nelze na něj použít toto zjednodušení publikace (záznam ve spisu, do kterého mohou účastníci nahlédnout, je velmi jednoduchou, avšak ne příliš transparentní formou publikace).

V případě, že úředník sám neuvědomí svého představeného, přestože by tak podle zákona učinit měl, vystavuje se oprávněnému podezření ze strany účastníků řízení (veřejnosti), a také nebezpečí trestního stíhání (§ 158 zneužívání pravomoci veřejného činitele). Tento stav může vést i k budoucímu vydírání ze strany další osoby, která se o takovém nezákonném postupu dozví.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *