Domov » FAQ » Jak čelit úřednickému ping-pongu mezi povinným subjektem a odvolacím orgánem?

Jak čelit úřednickému ping-pongu mezi povinným subjektem a odvolacím orgánem?

V některých případech se stává, že povinný subjekt jednoduše nerespektuje nadřízený orgán, který mu ukládá poskytnout žádané informace. I když pak žadatel opakovaně podává odvolání a nadřízený orgán opakovaně odvolání vyhovuje a nařizuje povinnému subjektu informaci poskytnout, fakticky se žadatel k požadované informaci nemůže dostat.

Jde o to, že správní žalobu proti rozhodnutí o odvolání podle § 16 odst. 4 InfZ by žadatel zpravidla měl mít možnost podat až v případě, že o jeho odvolání bylo rozhodnuto negativně. Co však dělat v případě, že odvolací orgán se žadatele zastane? Podle § 68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního lze podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu (viz výše), pouze v případě, že žalobce vyčerpal všechny opravné prostředky. V případě, že se věc stále vrací povinnému subjektu, tak žadatel nemusel vyčerpat všechny opravné prostředky.

S tímto názorem se však neztotožnil  Nejvyšší správní soud ČR (NSS) v rozsudku ze dne 28. ledna 2015 č.j. 6 As 113/2014 – 35, který iniciovalo Oživení ve sporu s Českými drahami, a.s. Podle NSS je možné podat správní žalobu podle § 16 odst. 4 InfZ i v případě, že odvolací orgán nevydal zamítavé rozhodnutí. NSS své rozhodnutí odůvodňuje zvláštností samotného § 16 odst. 4 InfZ (více viz bod 32 rozsudku NSS).

Soud tedy definoval postup, kterým lze prolomit nekonečný kolotoč rozhodnutí, který nevede k poskytnutí informací žadateli. Stejně se vyjádřil již i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 29. května 2015 č.j. 9 A 272/2014 – 34. V těchto rozsudcích se soudy přiklonily k názoru, že žadatel může podat žalobu proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu i bez vyčerpaných opravných prostředků, pokud

  1. rozhodnutí odvolacího orgánu bude řešit skutkové či právní otázky, které byly v podstatných ohledech již jednou řešeny předchozím zrušujícím rozhodnutím odvolacího orgánu, nebo
  2. odvolací orgán bude opakovaně rušit rozhodnutí povinného subjektu z důvodů sice skutkově či právně odlišných od těch, které byly důvodem vydání předchozího zrušujícího rozhodnutí, avšak takových, které
    1. již v předchozím kole řízení před odvolacím orgánem byly patrné z obsahu žádosti o poskytnutí informace či
    2. dalších podkladů, které měl odvolací orgán k dispozici, či
    3. vzhledem k povaze věci a při vynaložení patřičné odborné péče, k dispozici mohl mít a měl.

Jinými slovy, pokud si povinný subjekt a odvolací orgán (což je často tatáž entita) mezi sebou “pinkají” rozhodnutí, která jsou fakticky identická, porušují tím smysl a účel zákona o svobodném přístupu k informacím a žadatel je oprávněn podat správní žalobu.

Stejně tak v případě, že povinný subjekt např. neustále doplňuje nová zjištění, pohledy na věc a judikaturu, přeformulovává již jednou vyřčené argumenty a vytváří tak dojem, že věcně žádost stále nově posuzuje, ale nadřízený orgán jeho argumentaci stále nechápe, je možné i proti tomuto postupu podat správní žalobu.

Do případné žaloby doporučujeme doplnit i citaci bodu 122 rozsudku rozšířeného senátu NSS z 22. října 2014 č.j. 8 As 55/2012 – 62, který připomíná, že:

“Krajský soud má při postupu podle § 16 odst. 4 věty druhé zákona o svobodném přístupu k informacím nejen postavení orgánu kasačního, nýbrž i postavení orgánu nalézajícího hmotné právo. Je tedy na něm, aby ověřil, zda byl dostatečně zjištěn skutkový stav, a pokud ne, aby jej v potřebné míře zjistil, a poté aby posoudil, zda existují důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li takové důvody, je povinen povinnému subjektu nařídit požadované informace poskytnout.”

Jinými slovy, správní soudy jsou povinny samy posoudit, zda jsou dány důvody pro neposkytnutí informace žadateli nebo ne. K tomu si podle našeho názoru správní soudy musí danou informaci od povinného subjektu vyžádat, pokud sama není obsahem spisu. Nemělo by se tedy stávat, že správní soud v případě, že požadovanou informaci nemá k dispozici, žalobě sice vyhoví, ale věc vrátí pro nepřezkoumatelnost povinnému subjektu k dalšímu rozhodnutí. Jen tak je možné zajistit smysl a účel § 16 odst. 4 InfZ, tedy že bude “rychle a účinně dosaženo poskytnutí informace, v případech, kdy poskytnuta být má, avšak povinný subjekt ani odvolací orgán tak neučinily.”

 

Stav ke dni 10.6.2016

Posted in: Pro občany