Domov » Archiv » Vladimír Čermák: Nejde jen o soud, jde o princip

Vladimír Čermák: Nejde jen o soud, jde o princip

V boji o Nejvyšší soud jde o něco zcela jiného, než jak je prezentováno. Totiž o to, dostat jej pod kontrolu výkonné moci. V anglosaském světě by byť jen úvahy prezidenta o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu nebyly myslitelné. Je zde totiž všemi střežen princip dělby moci…

V boji o Nejvyšší soud jde o něco zcela jiného, než jak je prezentováno. Totiž o to, dostat jej pod kontrolu výkonné moci. V anglosaském světě by byť jen úvahy prezidenta o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu nebyly myslitelné. Je zde totiž všemi střežen princip dělby moci..

Současná předsedkyně soudu Iva Brožová je stoupenkyní tzv. hodnotového nazírání, jež je typické zejména pro anglosaskou oblast. Nejvyšší soud, ovládaný naopak pozitivně právním přístupem, již od počátku jen s nelibostí přijímal, a ve skutečnosti nerespektoval, fakt ústavní závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu. V období „války soudů” činil vše pro to, aby tato rozhodnutí zůstávala na papíře. V souladu s principem objektivity je třeba zdůraznit, že toto konstatování neimplikuje v žádném případě dehonestaci činnosti Nejvyššího soudu, jenž zejména v procesním směřuje vysoce fundován, ani jeho soudců, neboť rozhodnutí jejich části pečeť respektu k hodnotovému řádu nepochybně nese.

Příkladů extrémního pozitivně právního přístupu Nejvyššího soudu by bylo možno uvést nespočet. I obsah poslední Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (svazek 30) naznačuje, že tento přístup přetrvává. Uvedení všech takových rozhodnutí Nejvyššího soudu by bylo nad rámec tohoto článku, a proto pouze dva případy za všechny ostatní.

V senátních volbách Nejvyšší soud svými rozhodnutími nepřipustil kandidaturu celé řady
osob s odůvodněním, že neprokázaly české občanství. Nejvíce mne v tomto směru zaujal
případ Jiřího Gruši, který v inkriminované době vykonával funkci velvyslance České
republiky v Německé spolkové republice. .'

Za další vhodný příklad považuji kauzu „Vojtásek”. Verdiktem Nejvyššího soudu z devadesátých let, kdy Česká republika byla již členem Severoatlantické aliance, bylo jmenovanému odepřeno zrušení rozsudku odsuzujícího jej k velezradě za to, že v době obsazení naší země cizími vojsky v roce 1968 – tedy v době naprostého nedostatku její suverenity – vyzvídal právě ve prospěch NATO.

Jeví se proto jako přirozené, že značná část soudců Nejvyššího soudu chce na místě současné předsedkyně soudu Jaroslava Bureše. Ten, jak sám uvádí, vstoupil do KSČ z kariérních důvodů a je zřejmě ochoten, vzhledem ke své různorodé politické participaci a angažovanosti, výkonné moci dát cokoliv, co od něj požaduje. Nechce-li jej současná předsedkyně na Nejvyšší soud, je třeba tento její postoj považovat za zcela logický a stěží zpochybnitelný. Proto nejen poradci, členové prezidentské kanceláře, ale i prezident sám by si měli uvědomit, že byť jen zahrávání si s myšlenkou odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu by bylo zahráváním si se sociální třaskavinou. V anglosaském světě, a nejen v něm, by takové úvahy nebyly ani myslitelné. Co je zde totiž všemi občany střeženo, je princip dělby moci. Moc se stává krajně nebezpečnou právě svou tendencí ke koncentraci.

Takový krok by stěží pochopili představitelé vyspělých demokratických zemí, a to nejen v anglosaské oblasti, kde by něco obdobného znamenalo nezdůvodnitelný a neomluvitelný politický exces. V našich politických poměrech by se po takovém opatření zřejmě ani nepohnul lístek na větvi. Lze si však dobře představit, že Václava Klause by mohl postihnout osud určité izolace, zejména ze strany vyspělých demokratických států. V této souvislosti již jen několik slov o Ústavním soudu. Klausův vztah k němu je dostatečně znám. Považuje jej za zbytečnou a navíc destruktivně působící instituci, za dílo Havlovo, za jeho „podhradí”.

To je přirozeně pouhé zdání, neboť ve skutečnosti ústavní soudy existují v celé řadě vyspělých demokratických států, a kde nebyly zřízeny, přejímá jejich působnost Nejvyšší soud. Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Bush – Gore je dostatečně známo. Václav Klaus zřejmě neví nic o tom, že Ústavní soud také celou řadu Havlových návrhů zamítl. Proto se může snad důvodně jevit, že prezident Klaus a jeho úředníci si nezávislého soudce nedovedou ani představit.

Současná ústavní krize, totiž nefunkčnost Ústavního soudu, je podle mého názoru produktem Klausova myšlení. Ústavním soudcem může být v jeho nazírání pouze člověk ověnčený akademickými hodnostmi a známý celou řadou publikací. Může však existovat jiný pohled, totiž, že smysl soudcovské práce tkví především v sociálním výkonu. Takže, ústavním soudcem by měl být především ten, kdo, přirozeně za předpokladu náležitého vzdělání, se řídí „selským rozumem” a nepostrádá hluboký smysl pro spravedlnost. Proto chválabohu za Senát. Zcela na závěr bych rád zdůraznil, že tato úvaha není namířena proti Václavu Klausovi, který nepochybně demokratem je, i když demokracii chápe po svém. Osobně sdílím celou řadu Klausových názorů -jako kritický postoj k Evropské unii, k elitám, jež nakonec sledují sociální inženýrství, na rozporuplnost a nepřehlednost právních předpisů a podobně. Toto vše však neopravňuje k mlčení o již konstatovaných přístupech, s nimiž zásadně nesouhlasím. Jak konstatoval již T. G. Masaryk, je demokracie diskuse a také boj, kdy je nutno jít do toho.

Vladimír Čermák
Autor je filozofem a politologem, v letech 1993 až 2003 byl soudcem Ústavního soudu

Mohlo by Vás zajímat

Hostivice po našich podnětech začali vymáhat pokutu 150.000,- Kč po odpovědné osobě

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže uložil městu Hostivice pokutu ve výši 150.000,- Kč v důsledku …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *